Kateřina Špačková, absolventka všeobecného lékařství na 1. lékařské fakultě, přemýšlela o výjezdu do zahraničí už při nástupu na fakultu. „Vždy mě fascinovaly příběhy Lékařů bez hranic, lákala mě představa vyrazit do země, která je velice vzdálená nejen geograficky, ale především kulturně,“ vysvětlila původ svých plánů pro Jedničku aktuálně. Své představy si nakonec splnila v Nepálu, kam se vypravila díky spolku Namasté Nepál a nadaci Development of Children and Women Center. Stáž v Nepálu předčila její očekávání především díky lidem.
Dlouho jsem přemýšlela, kam a jak vyrazit. Věděla jsem, že bych ráda vyjela tak nějak na vlastní pěst, ještě před tím, než nastoupím do práce. Nepál mě zaujal svou rozmanitostí, na jihu jsou tropické džungle se slony, tygry či nosorožci, naopak na severní hranici se rozkládají Himaláje celoročně pokryté sněhem.
Při hledání jsem narazila na český spolek Namasté Nepál, který se zaměřuje na humanitární pomoc lidem v Nepálu ve spolupráci s nepálskou nadací Development of Children and Women Center (DCWC). Obě tyto organizace pomohly mou stáž v nemocnici DCWC Community hospital zrealizovat, i když to není něco, co by běžně nabízely.
Když jsem dlouhé cestě vystoupila na letišti v Káthmándu – hlavním městě Nepálu, přivítal mě místní ruch a všudypřítomný zmatek. Nebyl to však ani zdaleka konec mého putování. Následovala asi osmihodinová cesta autobusem do devadesát kilometrů vzdálené vesnice Rajbas v distriktu Kavre, kde se nemocnice nachází.
Ano, ujet devadesát kilometrů v Nepálu trvá klidně i osm hodin. Autobus je po střechu plný lidí i nákladu, hraje hlasitá hudba a cesty se zdají jen stěží průjezdné, ale pro Nepálce je to „zlatý standard“. Nemocniční tým mě vřele přivítal a během pár dní jsem se cítila jako doma, během pár týdnů se stali mou druhou rodinou.
Nemocnice na kraji světa
Nemocnice je v provozu od roku 2011 a u jejího zrodu stála i Česká republika, kdy první lékařka zde působící byla právě z Čech. Za ta léta se však nemocnice hodně posunula a rozvíjí se velmi rychle dál. V nemocnici jsme byli tři lékaři, jeden všeobecný lékař, zubařka a já. Celý zdravotnický tým měl dvanáct členů. Na naše poměry se to zdá málo, ale byla jsem až překvapená, co vše se zvládlo v nemocnici vyřešit.
Práce s dětmi v nemocnici ve vesnici Rajbas.
Náplní mé práce bylo vedení ordinace spolu s druhým lékařem, a tedy péče o všechny příchozí pacienty od novorozenců po devadesátileté seniory, od banálních viróz po závažnější akutní případy.
V nemocnici se pracuje od osmi do pěti hodin sedm dní v týdnu, mimo tyto hodiny nemocnice funguje v režimu Emergency. Personál je ubytovaný v areálu vesnice, na zavolání se tedy pracuje ve kteroukoliv denní dobu. Běžní zaměstnanci mají jednou za měsíc možnost pětidenního volna, z čehož ale vzhledem k poloze nemocnice stráví skoro dva dny jen na cestě. Volna si tedy moc neužijí.
Pacienti si péči hradí kompletně sami
Nejčastějšími důvody návštěvy nemocnice byly nejrůznější úrazy od řezných ran přes běžné fraktury až po vážnější traumata, která jsme po stabilizaci transportovali do nejbližší větší nemocnice, tedy asi tři hodiny jízdy sanitkou. Dále to byla různá respirační onemocnění, žaludeční potíže, vyrážky či bolest zad.
Nemocnice má také skvělý program pro prenatální péči a porody, kterých jsme prováděli během mé stáže hned několik. Nemocnice má i malý operační sál, na kterém jsme prováděli drobné chirurgické výkony. Zubařka byla ve své ordinaci schopna vyřešit většinu běžných problému týkajících se dentice.
Velikým překvapením pro mě byla vysoká incidence hypertenze i u poměrně mladých pacientů. Bylo zcela běžné, že lidé kolem pětatřiceti let věku již byli na dvojkombinaci antihypertenziv. Příčinou je prý vyšší hladina stresu, například z obživy, a také životní styl. Mnoho lidí, na vesnici skoro všichni, kouří, pije hodně alkoholu, zároveň do jídla přidávají velké množství oleje, hodně solí.
Rozdílem oproti českému zdravotnictví je neexistence zdravotního pojištění, pacienti si péči hradí kompletně sami. To pro ně přináší mnoho komplikací především ve vyšším věku nebo v případě vážnějších potíží. Nejedenkrát jsme museli propustit pacienta domů ve vážném stavu, protože si rodina nemohla péči dovolit. Tohle byly pro mě jedny z nejtěžších situací: vědět, že existuje způsob nemoc zvrátit, ale muset pacienta z finančních důvodů propustit.
Děti během jednoho z kempů v místní škole.
Nadace DCWC pořádala v oblasti i speciální zdravotní kempy, na kterých byla veškerá péče i léky zdarma. Každý měsíc jsme třikrát vyjížděli do přilehlých základních škol na všeobecný nebo zubařský zdravotní kemp.
Během mého pobytu také proběhlo několik velkých zdravotních kempů přímo v nemocnici zaměřených například na kardiologii, gynekologii, oční lékařství či akupunkturu. Organizace zároveň vede v nemocnici program pro těhotné zdarma, kde je veškerá prenatální péče i porod zdarma.
Na vesnici je tak krásně
Jak jsem již zmiňovala, všichni pracovníci nemocnice žijí v areálů nemocnice. Společně jsme jedli a trávili volný čas, i když oni, jako je to v Asii zvykem, tráví většinu volného času na telefonech. Ono kolem nemocnice není moc vyžití. Člověk se může projít nebo proběhnout, čeká ho pak ale boj s prachem všude na cestách a taky s časem, protože za tmy tam není kvůli leopardům úplně bezpečno.
Díky vřelosti a přátelském ražení tamních obyvatel jsou si pracovníci hodně blízcí i s lidmi z vesnice. Několikrát jsme byli všichni společně pozváni jen tak na čaj, na oslavy narozenin, oslavu státních svátků, puju, buddhistický rituální obřad, nebo dokonce na místní svatbu.
Typickým pokrmem je dal bhat, tedy čočka s rýží, nejčastěji podávaný s tarkari – zeleninou na různý způsob, s jistotou však vždy extrémně pálivou. Místní mě učili připravovat některé další tradiční pokrmy jako momo knedlíčky, parathu, khapse, tradiční pečivo na oslavu nového roku.
Rovněž jsem měla možnost nahlédnout do některých tradic a zvyklostí buddhistické i hinduistické části populace. Právě tahle vřelost a schopnost vytvořit úžasnou komunitu je něco, čím si mě Nepál získal. A jak oni sami říkají: „Nelze to popsat, člověk si to musí zažít.“
Stáž není jen o práci
Během měsíců strávených v Nepálu jsem se samozřejmě podívala i do hor. Vánoční svátky jsem strávila v oblasti Annapuren a Nový rok oslavila v Pokhaře, druhém největším městě Nepálu. Později jsem navštívila i oblast Langtangu a prošla více než dvoutýdenní trek kolem Everestu. Kamkoliv jsem jela, byla to neskutečná podívaná, všude mě obklopovala vstřícnost Nepálců, jejich úsměvy a dobrá nálada.
Mnich při přípravě oběti pro bohy před rituálem puja.
Pobyt v Nepálu mnohonásobně předčil má očekávání. Byl to pro mě opravdu nezapomenutelný zážitek z pohledu zdravotnického, ale především z pohledu osobního. Umožnil mi nahlédnout do fungování zdravotní péče v rozvojové zemi, poznat její kulturu, náboženství a zvyklosti. Hlavně mi ale dal možnost poznat nepálské obyvatele, lidi, jejichž vstřícnost a vřelost nezná hranice a kteří mají vždy úsměv na tváři. Práva krása Nepálu je totiž právě v nich. Určitě jsem zde nebyla naposledy!
Kateřina Špačková,
absolventka všeobecného lékařství