Rozhovor s přednostkou Ústavu teorie a praxe ošetřovatelství Beátou Švárovou proběhl v nových prostorách jejího pracoviště pár dnů před jejich slavnostním otevřením. Bylo vidět, že paní přednostka má ze zrenovovaných prostor radost. Vše už bylo připraveno na výuku. Zájem o všeobecné ošetřovatelství roste, a z toho zas mohou mít radost úplně všichni. Ze vzdělaných sester mají totiž prospěch jak pacienti, tak lékaři a další zdravotníci, pro něž jsou sestry rovnocennými partnery v multioborových týmech.
Před třemi lety byl na 1. lékařské fakultě po desetileté pauze znovu otevřen obor všeobecné ošetřovatelství. Jak ty první tři roky hodnotíte? Je skvělé, že se obor na fakultu vrátil, protože výuka sester na 1. LF UK má dlouhou tradici a fakulta udávala trend ve vzdělávání sester již v době, kdy pregraduální studium sester neprobíhalo na vysokých školách. Od té doby se situace ve vzdělávání sester radikálně změnila a bakalářské studium je kvalifikačním studiem pro výkon povolání všeobecné sestry. Při znovuotevření oboru jsme kladli důraz na to, aby se teoretická výuka co nejvíce propojovala s praktickou výukou, aby se student na klinická pracoviště nemocnice vracel a stal se „součástí“ zdravotnického týmu. Zkrátka aby student praxe nejen absolvoval, ale aktivně se podílel na ošetřovatelské péči o pacienta a pro svůj profesní růst si z nich odnesl maximum. To se nám, myslím, podařilo hlavně díky tomu, že intenzivně spolupracujeme se Všeobecnou fakultní nemocnicí, která má díky své velikosti a rozmanitosti pracovišť studentům co nabídnout a sama má velký zájem na kvalitní přípravě budoucích sester.
Během prvních let jsme „vychytávali“ některé věci, ladil se rozvrh teoretické výuky a organizace praxí. Také jsme doplnili přijímací zkoušky o předmět ošetřovatelství. Původně byl pouze test z biologie, od roku 2024/2025 jsou přijímačky pro tento obor jak z biologie, tak z ošetřovatelství.
Proč?
Naším cílem je přijímat studenty motivované pro obor. Do předminulého roku, kdy jediným kritériem pro uchazeče byl výsledek testu z biologie, se v kruhu sešlo 98 procent nezdravotníků – absolventů všeobecných vzdělávacích škol – a pouhé dvě procenta tvořili absolventi středních zdravotnických škol, tedy již kvalifikované praktické sestry. To byla obrovská škoda, protože právě uchazeči ze „zdrávek“ jsou motivovaní – jenže nemají během středoškolského studia biologii, takže jsme o ně přicházeli. V prvním roce studia zároveň nastával velký „drop-out“, protože pro řadu studentů z všeobecných vzdělávacích škol nebylo ošetřovatelství první volbou. Proto jsme do přijímacího řízení zařadili ošetřovatelství jako předmět – aby byly šance na přijetí pro obě skupiny rovnocenné. Je nesmírně zajímavé, že s touto změnou se poměr naprosto otočil ve prospěch středoškolských zdravotníků. Jsem zvědavá, jak to bude v tomto roce.
Zasahovali jste také do výuky?
Základní rámec kurikula je daný akreditací, ten změnit nelze. Co ale měníme, je úloha simulační výuky. Její prvky zařazujeme všude tam, kde to je možné a kde to má význam, ošetřovatelství si musíte „osahat“, nacvičit. Zároveň se změnou spektra přijatých studentů jsme stáli před výzvou, jak „hotové“ středoškolské zdravotníky při výuce ošetřovatelství zaujmout a takzvaně nenosit dříví do lesa. Napadlo nás tedy jejich znalosti využít při mezioborovém propojení budoucích lékařů a sester, a tak jsme v minulém roce spustili pilotní projekt, kdy se studenti všeobecného ošetřovatelství podílejí na výuce mediků jako „co-lektoři“. Koneckonců, dává to smysl i z hlediska jejich budoucího profesního působení v nemocnicích, kdy lékaři budou velmi úzce spolupracovat se sestrami. Tak proč s tím nezačít už na fakultě?
Jak jste celkově spokojena se zájmem o obor?
Trendem je nárůst zájmu. Covid široké veřejnosti ukázal potřebnost tohoto povolání, včetně nutnosti navyšovat kompetence sester. A ukázal také, že s tímto oborem se pojí jistota zaměstnání, a to i v době, kdy je všechno ostatní zavřeno.
My jsme s naším oborem všeobecné ošetřovatelství součástí tohoto trendu. Letos byl Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy schválen program, který zvyšuje prostředky na nelékařské zdravotní programy, takže jsme mohli zvýšit kapacitu, a tu se podařilo naplnit.
Často se kromě finančního ohodnocení mluví v souvislosti s různými nelékařskými obory o jejich prestiži, případně potřebě ji zvyšovat. Jak toto vnímáte v souvislosti s prací sester?
O potřebě zvyšování prestiže se mluví již celá desetiletí, rozhodně ale nevnímám, že by povolání sestry nebylo dostatečně prestižní. Prestiž práce zdravotních sester je podle mě velká a zároveň si myslím, že se „nevykouzlí“ nějakou kampaní nebo rozpravou. Třeba lékař požívá ve společnosti vážnosti, protože má velké kompetence a může samostatně vykonávat medicínskou péči. Ale to platí dnes i o sestrách. Již dnes sestry do jisté míry vedou péči například v oblasti hojení ran, o stomické pacienty, mají dílčí autonomní kompetence při edukaci v domácí hemodialýze. Ve všech jmenovaných segmentech i nadále lékař a sestra velmi úzce spolupracují, ale pozvolna se posouvá rozdělení úkolů a míra autonomie obou profesí.
A přibývá kompetencí sester?
K jisté změně došlo již v roce 2022, zejména na poli terénní péče, při poskytování peče ve vlastním prostředí pacienta. Do domácí péče dnes odchází pacienti s umělou plicní ventilací nebo domácí hemodialýzou. To, co bylo dříve výhradně nemocniční péčí, se dnes díky dostupnosti vhodné zdravotnické techniky může přesunout domů. Profitují z toho pacienti i jejich rodiny. Sestry specialistky již nyní mohou zajistit preskripci u chronických pacientů, například při výběru vhodných stomických pomůcek.
Myslím, že navyšování kompetencí sester nesmí být nijak vynucováno, mělo by jít o konsenzus mezi odborníky. A myslím si, že v řadě oborů je prostor pro změnu. Nejdříve by měly být vytipované vhodné oblasti péče pro navýšení kompetencí, následně by měla probíhat racionální diskuse profesních organizací, poté by mohly vzniknout pracovní skupiny, které by kompetence sester definovaly – odborně i právně, s plnou odpovědností za vedení léčby. Současné emotivně zabarvené diskuse situaci spíše škodí.
Ony ty názory na zvyšování odborné kvalifikace sester nejsou úplně jednotné. Čas od času se objeví názor, že například navazující magisterské studium ošetřovatelství vede k odlivu sester od lůžek a produkuje manažerky. To ale není pravda, za touto domněnkou může stát neuvědomění si, jaký typ sestry je u lůžka, protože ze svého okolí vím, že často jsou to právě sestry s magisterským titulem. Zatímco bakalářský stupeň je kvalifikačním studiem a opravňuje k výkonu povolání, magisterský stupeň je velmi často specializační. Je to trochu jako atestace u lékařů. Neznamená to, že by se sestra vzdalovala praxi, ale prohlubuje si znalosti, například v oblasti intenzivní péče.
Vyvíjí se v této souvislosti nějak profesní vztahy lékařů a sester na pracovišti?
Ano, s novou generací se mění výrazně k lepšímu. Právě i díky tomu, že roste vzdělanost sester a jejich kompetence. Sestry nejsou vnímány jako pomocná ruka lékaře, ale stejně jako spousta dalších nelékařských zdravotníků – nutričních terapeutů, fyzioterapeutů, adiktologů a dalších – jako jeden z členů zdravotnického týmu s jasně definovanou rolí. Týmy se na klinikách potkávají, vedou spolu vizity a velmi často samotní lékaři vnímají, že určité typy kompetencí a zodpovědnosti je lepší přenést na sestry. Proto se mohou navzájem vnímat jako partneři. Já sama pocházím z pracoviště, kde toto vnímání bylo součástí „firemní kultury“ odjakživa, a za to jsem nesmírně vděčná.
K podobnému přístupu je orientována i naše výuka, kde studentky a studenty učíme mezioborově spolupracovat, vnímat práci jiných zdravotnických profesí a vážit si jich. Mimo odborných vědomostí by to měl být další z výstupů, který by si měli přenést do své následné klinické praxe.
Velký důraz se dnes ve vzdělávání zdravotníků klade na komunikaci, jistě tedy i u sester, kde to člověk možná ještě více očekává.
Komunikace s pacientem je pro sestru základním pracovním nástrojem na všech odděleních. Sestra má povinnost komunikovat s pacientem za každých okolností, dokonce i když je v bezvědomí. Sestra mluví s pacientem o jeho zdravotním stavu, zjišťuje jeho změny, zjistí, jestli ho něco nebolí, jestli pacient spal, jaký je jeho hodnotový systém, co je pro něj důležité a mnoho dalšího. Komunikaci se na jedné straně věnují samostatné předměty, ale v podstatě je integrální součástí veškeré výuky včetně teorie ošetřovatelství.
Zdravotníci jsou obecně ohroženi vyhořením. Neplatí to o sestrách vzhledem k zmíněnému intenzivnímu kontaktu dvojnásob?
Syndrom vyhoření je strašákem všech pomáhajících profesí. Už v době mého studia to bylo jedno z důležitých témat, na tom se ani dnes nic nezměnilo. Čím intenzivnější kontakt s pacientem zdravotník má, tím více je ohrožen vyhořením, které vzniká v důsledku chronického stresu a vyčerpání. Dokonce i student si může již v průběhu studia uvědomovat tíhu mezních situací, například při prvním setkání se smrtí, proto je důležité tato témata řadit do standardního kurikula několika předmětů. Na našem ústavu se snažíme naučit studenty nejen pečovat o pacienty, ale také o sebe samé – psychohygiena je nesmírně důležitá. Předáváme jim vlastní zkušenosti a zveme si různé odborníky na prakticky zaměřené semináře. Velmi se nám osvědčila spolupráce například s nemocničním kaplanem VFN Pavlem Rumlem, který vede seminář zaměřený na spirituální potřeby pacientů. Díky informacím od studentů o jejich prožití mezních situací nově zařazujeme seminář zaměřený na sebepéči zdravotníků. To je jeden z mnoha pozitivních příkladů úzké spolupráce s VFN. Studenti musí vědět, za kým mohou v případě problémů jít, na koho se mají obrátit. Protože čísla nelžou, zhruba 40–60 procent zdravotníků se potká se syndromem vyhoření nebo tíživou situací, kdy pochybují, zda i nadále mohou vykonávat svoje povolání.
Významným trendem ve výuce zdravotníků je také simulační medicína, jak jsme již zmínili. Aktuálně navazujete spolupráci s Centrem simulačním medicíny. Zvětšuje se tím i množství simulační výuky?
Simulační výuka tvoří skutečně čím dál větší část naší výuky. Naše výuka zkrátka do značné míry na simulacích stojí. V jednotlivých předmětech různou měrou, ale třeba klíčové předměty první pomoc a ošetřovatelské postupy jsou učeny z větší části na modelových situacích. Izolované vědomosti si student může načíst, ale jak vědomosti pospojovat a správně zareagovat při poskytování první pomoci nebo neočekáváné situaci, to si musíte nacvičit.
Lukáš Malý