Kurz docentky Terezy Matějčkové s názvem Člověk mezi zrozením a smrtí – a v doprovodu filosofie bude v zimním semestru příštího akademického roku vypsán na 1. lékařské fakultě už potřetí. O předmět je na fakultě zájem. Otázky, kterým se filozofka se studenty věnuje, jsou zásadní, ale ne vždy máme prostor se jimi zabývat soustředěně a ne vždy jsme zvyklí o nich mluvit. V rozhovoru Tereza Matějčková říká, že právě filozofie a filozofové nám v tom mohou pomoct, naše přemýšlení proměnit a ve výsledku nabídnout pestřejší život. „Naťukli“ jsme i další témata: třeba co to znamená být vzdělaný člověk nebo proč googlování a promptování nemusí z hlediska našeho myšlení dobře dopadnout.
Jak jste vybírala témata, kterým se na svém kurzu věnujete?
Zaměřila jsem se na základní témata a otázky, o kterých jsem si myslela, že by mohly studenty lékařské fakulty zajímat, ale na které v jiných předmětech asi nezbývá čas. Vyšla jsem z tematických průsečíků mezi filozofií a medicínou, takže jsem se věnovala například otázkám typu, co je to bolest, co je to nemoc a jak se proměňuje její pojetí, nebo tématům jako zrání, stárnutí a umírání. Kurz jsem pak na základě zájmu studentů ladila. Je to volitelný seminář, takže se studenty hledáme společnou cestu.
Příprava musela být obtížná právě v tom, jak témata ve zkratce obsáhnout. Už jen seznam filozofů, ze kterých jste vycházela, je dlouhý.
Pojala jsem to jako klasický úvodní kurz. Část je vždy přednášková a část diskusní, v níž se věnujeme tomu, co studenty v kontextu daného tématu zajímá. Nejde o to, pokrýt jednotlivá témata do hloubky, protože každé z nich by vydalo na samostatný seminář. Nabízím studentům schematizaci témat, seznámím je s literaturou a ukazuju jim možný směr uvažování. Když se člověk seznámí s klasiky filozofie, může to proměnit jeho pohled na sebe a na to, jaké otázky si klade. To je vlastně i úkolem filozofie – nabídnout pestřejší zážitek ze života.
Jak na tuto nabídku studenti reagují?
Měla jsem dojem obrovského zájmu i radosti z kurzu a studenti byli v diskusích velmi otevření. To je pro vyučujícího povzbudivé. Na konci kurzu probíhá kolokvium, kde se ptám, jaké okruhy témat studenty nejvíce zaujaly. Nejčastěji je to téma smrti a genderu.
Z jakých hledisek jste téma smrti pojala?
Snažila jsem se zmapovat, jak o smrti uvažujeme, nebo neuvažujeme. Ve veřejném prostoru se často říká, že smrt je vytlačována, že ji neustále popíráme. V určitém ohledu je to ale klišé, které si jen vyprávíme. Tím, jak se prodloužil život, setkáváme se se smrtí jinak než středověký člověk. Ale zároveň žijeme dost dlouho, abychom se střetli třeba s rakovinou – u sebe nebo svého blízkého. Ve spoustě rodin je někdo vážně nemocný. Jsme tedy sice jiným způsobem než dříve, ale neméně intenzivně v kontaktu se smrtí.
V západní filozofické tradici se setkáváme na jedné straně s fascinací smrtí. Platón třeba říká, že filozofie je nácvik umírání. Podle Heideggera se zase díky vědomí smrti stává člověk autentickým. Tato fascinace nám do značné míry vydržela. Z vědomí konečnosti získáváme určitou ostrost a důraz na to, že bychom neměli plýtvat časem, který je nesmírně drahocenný.
Z druhé strany se ale můžeme ptát, proč bychom měli klást takový důraz na smrt? Nebere nám to něco? Jaké místo má mít vztah ke smrti v našem životě? Filozofky jako Hannah Arendtová nebo Jolanta Brach-Czaina míní, že člověk je v první řadě rodící se tvor – člověk vstupuje do života, stále hledá nové možnosti, může se znovuzrodit, znovu začít. To je možná zajímavější, než hledat pravdu ve smrti.
Na medicínu dnes lidé hodně spoléhají. Říká se, že medicína dokáže zázraky. Je dobrý nápad se k ní takto upínat?
Medicína dokáže zázraky a snaží se omezit dech konečnosti na našich zádech. Člověk je ale konečný a musí si vůči tomu vytvořit určitou toleranci. Riziko vidím v jisté medicinalizaci společnosti, kdy se stále více aspektů života včetně právě konečnosti vezme jako medicínský problém.
Stále větší důraz se v současnosti klade na prevenci, což je určitě dobře – třeba právě v souvislosti s rakovinou. Z druhé strany si můžeme položit otázku, co by se mohlo stát, když budeme neustále žít tak, abychom něco nedostali. Když se budeme neustále chystat na nebezpečí. Preventivní nastavení by pak mohlo vést
k tomu, že bychom přišli o život v době, kdy bychom ho ještě měli žít.
Jeden mladý lékař mi řekl, že studenti se dnes profilují už na gymnáziu, a proto medici nemají tak široký humanitní základ, jako jejich předchůdci. Směřují k medicíně od prváku střední školy a podle toho zaměřují svoji pozornost. Je to taková předzvěst čím dál větší specializace, která je všeobecně rozšířeným trendem?
To se týká i filozofie. Už moje generace studentů na Filozofické fakultě měla menší všeobecný přehled než naši učitelé o jednu nebo dvě generace starší. Šíře současného poznání nás zkrátka vede k tomu, že se každý zaměřujeme na úzký segment, protože jedině tak můžeme vyniknout: když najdeme novou molekulu nebo ve filozofii jedinečným způsobem rozpracujeme jeden pojem. Ve svém úzkém vymezení pak zůstáváme roky nebo celý život. Myslím, že člověka samého to ochuzuje. Umění, literatura, hudba vyvolávají něco jako představivost, a ta je pro myšlení důležitá. Mimo jiné může pomoct i v hledání nových cest právě i v úzce vymezeném okruhu.
Asi bychom o absolventu vysoké školy neřekli, že je nevzdělaný. Přesto to tak může v určitém smyslu být. Kdo je vlastně vzdělaný člověk?
Specializace skutečně ještě neznamená vzdělanost. Odborník zvládnul určitou profesi a dokázal v ní třeba i vyniknout, ale vzdělání vypadá jinak. Jak, to je celospolečenská otázka. Společný kánon, jehož znalost bychom mohli u sebe navzájem předpokládat a který by nám umožnil zabývat se problémy do hloubky, se rozpadá. Tato fragmentarizace způsobuje, že v komunikaci musíme začínat vždy od začátku – nevíme, z jakého myšlenkového světa ten druhý pochází, co ví, nebo neví. To může kulturu zplošťovat, protože se pořád musíme zabývat banalitami, které nemáme vyřešené.
Na všech možných úrovních se lze setkat s požadavkem na praktičnost vzdělání a získaných dovedností. Ať už z hlediska individuálního – z pohledu budoucího uplatnění v praxi, tak z druhé strany ze strany zaměstnavatelů. Co si myslíte o čistě praktickém požadavku na vzdělání?
Nemám nic proti praktičnosti. Je to extrémně důležitá rovina života. Když jde člověk studovat, má se zamyslet, co si s tím vzděláním počne. A měl by také být případně schopen za svoji volbu zaplatit cenu. To by se mělo studentům říkat velmi brzo: „Půjdeš-li na tuto školu, bude to mít ty a ty důsledky, najdeš takové a takové uplatnění.“ Je správné se tím zabývat, všichni se musíme živit. Člověk se může stát se svým vzděláním irelevantní, ale jedině, když si to může dovolit.
Na druhou stranu nechceme žít ve společnosti, kde se jen nějak přežívá. Chceme žít někde, kde se vede dobrý život. K tomu potřebujete čas, kdy můžete přemýšlet, co je správné a jak žít. Nemůžete životu neustále jenom sloužit, musíte ho také nějak zadržovat. A to je vždycky svým způsobem nepraktické – zastavit běh života a přezkoumávat ho. V tomhle smyslu jsou humanitní vědy právě takovými retardéry. Nemůžeme být všichni filozofové, ale potřebujeme lidi, kteří budou život a společnost reflektovat, a tím chránit lidskou důstojnost a svobodu.
Výrazným trendem ve vzdělávání je důraz na kompetence a naopak snaha omezit memorování. Tlak tímto směrem zesílil, a patrně ještě zesílí s rozvojem umělé inteligence. Nepodceňuje se trochu role paměti?
Problém je, že paměť není jen schránka, ve které bychom se přehrabovali. Obsahuje možnosti, se kterými dále pracujeme – skrze paměť myslíme. Platón říkal, že poznání je rozpomínání. Přichází tedy z vnitřku, a nikoli sbíráním dat. Pokud se objeví nějaká otázka, měli bychom se zamyslet, jestli odpověď neznáme sami. Současnost je ale přelomová v tom, kolik činností se externalizuje, a platí to i o paměti. V momentě, kdy čelíme otázce, chytneme telefon a začneme googlovat a ptát se umělé inteligence. To samozřejmě nemůže dobře dopadnout.
Čelíme nárůstu Alzheimerovy choroby, ale o paměť se dobrovolně připravujeme ještě v době, kdy ji neztrácíme. Tedy ono to úplně dobrovolné není. Jsme neustále bombardováni informacemi takže potřebujeme, aby nám to někdo zorganizoval. Nejsme líní, ale přetížení. Vydržet se soustředit třeba na četbu románu, se stává v dnešním světě stále obtížnější.
Co vás přivedlo k filozofii? Byla to právě četba?
Tak jako mnoho jiných jsem se i já k filozofii dostala skrze existencialisty a Nietzscheho. Byla jsem velká čtenářka Nietzscheho. Moje cesta k filozofii ovšem nebyla přímočará. Vždycky jsem hodně četla, ale dělala jsem i jiné věci, například jsem jezdila na koni. Směřovala jsem k tomu, stát se profesionální jezdkyní. V patnácti jsem však měla těžký úraz a musela své plány změnit. Dlouho jsem nevěděla, co chci dělat, a nebyla jsem nijak úzce vyhraněná. Studovala jsem média a humanitní studia, ale pak jsem měla znovu vážné zdravotní problémy. Nevěděla jsem, co se mnou bude, a tak jsem se rozhodla studovat něco, co mě bude nejvíc bavit. I když jsem pak ale studovala filozofii, nikdy jsem si neříkala, že ze mě bude filozofka. To je ostatně nesmysl, studium filozofie otevírá dveře, ale vy pak musíte ještě něco vykonat, abyste něčím byl. Studium medicíny má tu výhodu, že když dokončíte vzdělávání, jste lékař. Když vystudujete filozofii, nejste ještě ničím.
Koho považujete za svého nejdůležitějšího učitele?
Já jsem byla celkově ze studia filozofie nadšená. Obdivovala jsem všechny své vyučující, připadali mi skvělí. Bavilo mě pak úplně všechno, novověk, starověk, všechno. Kdybyste se naopak zeptal na špatného vyučujícího, tak bych vám nedokázala odpovědět. Přece jen mě ale někteří ovlivnili víc. Jednak to byl Pavel Kouba, který napsal knihu Friedrich Nietzsche – filosofická interpretace. Jeho způsob filozofování a psaní je pro mě dodnes důležitou inspirací.
Pak bych vzpomněla na kurz starořečtiny, který vedl Radek Chlup. Vyrůstala jsem totiž dlouho v Rakousku, ještě v patnácti jsem mluvila s přízvukem a první text v češtině jsem napsala až ve dvaceti. Spoustě věcí v češtině jsem nerozuměla, neměla jsem to v sobě. A najednou, skrze starořečtinu, se mi začala vyjasňovat i čeština, nebo vůbec fungování jazyka. Je to svým způsobem příspěvek k tématu užitečnosti a neužitečnosti. Co může být užitečnějšího, než zvládnout jazyk? Nejvíce vám můžou pomoct věci, o kterých byste si to nebyl schopen představit.
Lukáš Malý