Děti navštěvují lékaře často s obavami, nebo dokonce se strachem (a přiznejme si, že se tím nijak neliší od dospělých). Studentka všeobecného lékařství Thea Mačátová nyní vydává knihu Pohádky do nemocniční postýlky aneb Teď už se doktorů nebojím, která jim má pomoci se na návštěvu lékaře připravit. Hlavní hrdinka myška Iška a další zvířátka jim v jednoduchých příbězích přiblíží, co je to preventivní prohlídka, jak probíhají různá vyšetření, jak to vypadá v nemocnici nebo co obnáší jejich poranění. Autorka při tvorbě vycházela především z vlastních zkušeností získaných při práci v nemocnicích. Dočkáme se pokračování?
Své dětské čtenáře nazýváte bojovníky. Proč?
Přijde mi, že toto označení mé čtenáře krásně popisuje. Myslím si, že každý, kdo navštěvuje lékaře nebo je v nemocnici, v sobě má alespoň trošku strachu, s kterým musí bojovat, ať už je to dospělý, nebo dítě. Takže se při každé návštěvě stává bojovníkem.
Co vás k napsání knihy přivedlo?
Moje cesta začala už ve druhém ročníku střední školy, kdy jsem začala dobrovolničit ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové na oddělení dětské traumatologie. Tam jsem pochopila, jak musí být nemocnice pro děti děsivým místem se spoustou neznámých pojmů, které mohou být důvodem jejich strachu.
Už tenkrát jsem začala přemýšlet, jak bych mohla dětem v nemocnici pomoci. A zrodila se tato myšlenka, nejdříve jako jednotlivé příběhy do šuplíku, které bych dětem mohla rozdávat a číst. Nejvíce příběhů jsem pak napsala během studia prvního a druhého ročníku na naší fakultě.
Co vám v tomto ohledu studiu v Praze přineslo?
Když jsem začala studovat všeobecné lékařství, v dobrovolnické činnosti jsem nejprve pokračovala na naší I. interní klinice – klinice hematologie. Po letní praxi na lůžkovém oddělení Onkologické kliniky 1. LF UK a VFN jsem tam začala při studiu pracovat jako ošetřovatelka.
Při každodenním setkávání s pacienty zjišťuji, že strach z nemocničního prostředí nemají jen dětí, ale i dospělí. Je tedy dobré se tohoto strachu zbavit už v dětském věku, nebo ho alespoň zmírnit. A to mě přimělo k rozhodnutí knihu nakonec i vydat.
Jak jste vybírala zdravotní problémy, situace a diagnózy, které jste do knihy zahrnula?
Nejdříve jsem čerpala z vlastních zkušeností z dětství, protože jsem strávila spoustu času na dětské traumatologii Fakultní nemocnice Hradec Králové, kvůli úrazům z vrcholového sportu – z lyžování – a z vlastního strachu.
Zároveň mám mladší sourozence a viděla jsem, čeho všeho se bojí. Proto je v knize například kapitola o zubaři.
Další inspirace přišla od lidí v mém okolí, kteří se dozvěděli, že knihu chystám, a sami mi posílali nějaké nápady.
O co v každé kapitole jde především?
Hlavním cílem je děti seznámit s konkrétní situací, která by je mohla u lékaře potkat. Vysvětlit jim jednotlivé pojmy, které lékaři používají při komunikaci s rodiči, tak aby je tyto pojmy neděsily, když je slyší. Seznámit je obecně i s prostředím, vybavením a lidmi, se kterými se mohou v nemocnici či ambulanci setkat. Zkrátka tak, aby na celou situaci byly připraveni. Celé je to psané pohádkovou a odlehčenou formou.
Co děti podle vás v nemocnicích a vůbec při návštěvách u lékaře nejčastěji trápí?
Řekla bych, že se děti nejvíce obávají neznámého. Už když jdou do nemocnice, nevědí, co se s nimi děje, proč jim není dobře, proč je něco bolí. Pak přijdou do nemocnice, jejíž prostředí vidí třeba i poprvé. Když je lékař začne vyšetřovat, bojí se, aby je něco nebolelo, a zároveň se bojí cizího člověka. No, a nakonec pan doktor začne rodičům říkat, jak je pošle na CT, RTG, na odběr krve nebo jiná vyšetření, a dítě zase neví, jestli ho to bude bolet, nebo jestli tam s ním bude moci jít maminka nebo tatínek. A také neví, jak to vyšetření vypadá, jak dlouho trvá a podobně.
Máte pocit, že je o dětské pacienty v nemocnicích dostatečně postaráno z hlediska zajištění jejich psychické pohody? Například s pomocí herních terapeutů?
Co mohu posoudit z vlastní zkušenosti a zkušenosti z dobrovolnické činnosti, existují projekty, právě různých dobrovolníků, které mají za cíl děti rozesmát a pomoci jim na chvíli zapomenout na jejich momentální trápení.
V Hradci Králové jsem pracovala pod Oblastní charitou města Hradec Králové, ale v nemocnici působila také například organizace Zdravotní klaun, na jejichž pracovníky se děti velmi těšily. V Praze vím, že funguje Zdravotní klaun také, dále za dětmi dochází organizace Loutky v nemocnici a další. Takže z této stránky bych řekla, že podporu mají.
Od dětí vím, že herní terapeuti za nimi chodí také často, pomáhají jim s úkoly do školy, aby nebyly pozadu, a děti si je velmi chválí.
A v ambulancích?
Bohužel v ambulantní péči na to z kapacitních důvodů není moc prostor, a tady si myslím, že může moje kniha pomoci zejména rodičům s přípravou jejich dětí na návštěvu lékaře.
Knížka je určena především dětem a jejich rodičům, ale samozřejmě může dobře posloužit i právě zdravotníkům, herním terapeutům, pedagogům a všem, kdo s dětmi pracují.
S kým jste knihu v průběhu psaní konzultovala?
Jelikož pocházím z lékařské rodiny, byli mými poradci její členové, jako například babička, která je chirurgyní.
Samozřejmě jsem si některá vyšetření a ošetření musela nastudovat, abych je mohla co nejjednodušeji a hravě popsat dětem tak, aby jim rozuměly.
Výhodou pro mě je studium na naší fakultě, protože jsem některé přístroje mohla během výuky vidět a zároveň jsem měla přístup ke studijním materiálům.
Jak vypadala spolupráce na ilustracích?
Ilustrace v knize nakreslila Monika Mašterová. Vybrala jsem si ji z toho důvodu, že jsem chtěla, aby kresby vypadaly jako by je sama ilustrátorka nakreslila do každé knihy ručně, tak jako se dříve kreslilo do památníčku. Chtěla jsem, aby ilustrace byly pozitivní, jemné, milé a aby děti neděsily, ale spíše uklidňovaly. Což si myslím, že se povedlo.
S Monikou se mi pracovalo velmi dobře, vzhledem k tomu, že se její rodina také zdravotnictví věnuje. Napsala jsem jí ke každé kapitole mou představu ilustrací, zároveň měla Monika volnou ruku a upravovaly se pak jen drobné detaily.
Budete mít chuť čas a sílu pracovat na pokračování – protože to se samozřejmě nabízí.
Abych pravdu řekla, tak dostávám spoustu podnětů z okolí a téměř každý mi tento dotaz pokládá. Už jsem dostala i vtipný návrh, zda nechci napsat další díl pro dospělé o jejich útrapách, například o vysokém krevním tlaku, hemoroidech nebo třeba i křečových žilách. No nevím, zatím to neplánuji.
Ale kniha je zakončená tak, že na ni lze navázat, a upřímně nějaké nápady už se mi honí hlavou. Samozřejmě velmi záleží na tom, zda mi zbude čas při studiu a práci na onkologii, protože to je teď časově velmi náročné. Uvidíme, co s myškou Iškou společně vymyslíme.
Lukáš Malý