Je lepší zešílet v divočině, nebo se ztratit v online světě? O vyhoření, moderních technologiích i životě v ústraní mluvili na květnové Faustově Jedničce psycholožka z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN Martina Vňuková a Aleš Palán, novinář, spisovatel a dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera, podle jehož knihy byl natočen dokument oceněný Českým lvem. V ukázce rozhovoru s moderátorem Filipem Horkým se dočtete mimo jiné co to znamená být divný, jak poznat vyhoření a co žene některé lidi do samoty.
Když se podíváte do publika, kolik vidíte divných lidí?
Palán: Až budu rozhovory umět opravdu dobře, chtěl bych udělat knížku rozhovorů s náhodnými lidmi. Potenciál divnosti, nebo spíš pozoruhodnosti je totiž v každém z nás. Zatím to neumím dobře odhadnout a vidět na první pohled.
Co se tou divností vlastně myslí?
Palán: Trochu se ostýchám v akademickém prostředí v přítomnosti psychiatričky definovat takovéto kategorie. Používám to ve vulgarizovaném slova smyslu, jako označení pro jedinečnost. Jedna moje knížka má podtitul „Každý člověk je jedinečný. Někteří lidé jsou však jedinečnější.“ Jde o postoje lidí, které mě natolik překvapují, že by je moje fantazie nedokázala vymyslet.
Paní doktorko, kdybyste se podívala do publika vy, kolik vyhořelých lidí byste našla?
Vňuková: Chcete se přihlásit (obrací se k publiku)? Oni to lidé rádi řeknou, že jsou vyhořelí, protože už to je úleva. Z těch padesáti až šedesáti lidí, kteří tu jsou, by se jich deset asi našlo. Když jsme na začátku našich výzkumů hledali vyhoření mezi lékaři, tak jsme si mysleli, že je to jejich doména. Pak jsme se podívali na celou populaci a zjistili jsme, že únava a stres si nevybírá, jestli jste lékař, nebo učitel – jsou všudypřítomné.
„Když jsme dlouhodobě přetížení, naše hlava a tělo řeknou, já už dál nemůžu, já už to nezvládám,“ přibližuje vyhoření Martina Vňuková. Foto: Rudolf Stach
Mohla byste přiblížit rozdíl mezi špatnou náladou a vyhořením?
Vňuková: Špatnou náladu zažíváme všichni a je normálním lidským prožitkem. Pokud se necítím dlouhodobě dobře a vykazuji příznaky deprese, pak jde o patologický stav, který najdeme v klasifikaci onemocnění, klinicky ho rozpoznáme a léčíme.
Vyhoření definujeme jako odpověď na chronický stres. Nějakou úroveň stresu zažíváme všichni a potřebujeme ji. Ale nepotřebujeme chronické přetížení. Když jsme dlouhodobě přetížení, naše hlava a tělo řeknou, já už dál nemůžu, já už to nezvládám.
Když je člověk ve stresu, může si mnohdy vyslechnout věty ve smyslu „za nás jsme to zvládali“. Jak k tomu přistupovat a kdy bychom měli dotyčnému ve skutečnosti pomoct?
Vňuková: Každý má svůj vlastní prožitek a pro každého to může být jiné. Jeden se může subjektivně cítit špatně z důvodů, které by někdo jiný neřešil. Nemůžeme ale říct, z tohohle nemůžeš cítit stres, z toho ano, z toho vyhoříš, z toho ne. Pokud někdo subjektivně cítí, že dlouhodobě je toho na něj moc, tak je třeba to nepodceňovat. Když mu budeme říkat, to bys měl zvládnout, protože já bych to zvládla, je to to nejhorší, co můžeme pro toho člověka udělat.
Dostáváme se k tématu samoty. Pro lidi v knihách Aleše Palána je samota něco, co si sami zvolili. Z psychologického pohledu je samota spíše strašák. Jak to vnímáte?
Vňuková: Rozlišovala bych samotu a osamocení. V průzkumech se lidí neptáme, kolik mají přátel a jak často se setkávají, ale ptáme se, jestli mají pocit, že se mají na koho se obrátit. Můžete mít třeba 100 přátel, ale nemusíte se mít na koho obrátit. Samota sama nemusí být špatná, pokud si ji člověk vybere.
Palán: Řada mých přátel a knižních hrdinů odchází do samoty, protože nemůžou jinak. Tlak na výkon, partnerský tlak, závislosti, nebo i jen hypersenzitivnost je vytlačí na okraj okraje. Samota je vedlejším produktem jejich rozhodnutí.
„Potenciál divnosti, nebo spíš pozoruhodnosti je v každém z nás,“ soudí Aleš Palán. Foto: Rudolf Stach
Dříve jsem používal slovo poustevníci, ale už jsme se mu vyvaroval. Zjistil jsem, že u nás jsou dva poustevníci – členové denominací, kteří žijí mimo klášter a poustevničí. S jedním z nich – poustevníkem bratrem Andělem – jsem se setkal, a ten je rád sám. Je rád, když za ním přijdu, ale když odcházím, je ještě radši. Mává mi, dokud nezmizím za obzorem, možná i z bezpečnostních důvodů, aby si ověřil, že opravdu odcházím.
Jeho čas je naplněn modlitbou a jeho potřeba ticha a samoty je základní. Je to jediný člověk, kterého znám a který šel programově za samotou. Pro ostatní jsou samota a lesy zdí chránící je před skutečností. Samota je pouze jakýmsi tmelem s jejich podstatou, se kterou můžou existovat. Neexistuje podle mě sociologická skupina samotářů. Nemám rád zobecňování, ale myslím, že tito lidé nejsou šťastnější než my, kteří žijeme mezi lidmi, ale kdyby oni žili mezi lidmi, byli by mrtví.
red